Léto, v kanceláři vedro, sedíme tam s kolegou, který se mnou pracoval zhruba půl roku. Měl dobře rozhozené sítě, a tak na sebe nenechala realitní příležitost dlouho čekat.
Najednou to příšerné parno rozbil řinčivý zvuk telefonu.
„Ano anooo tady Milan, zdravím Vás, jak mohu pomoci“? ožil kolega a na chvíli zapomněl na ten úmorný pařák venku.
„Dobrý den, Vy jste realitní makléř“? ozvala se druhá strana, dámský has.
„Jasně, pracuji jako makléř“ odpověděl kolega Milan.
„No, víte, my máme tady u Hranic domeček a rádi bychom jej prodali přes Vás. Je takový malý, ale už ho nebudeme potřebovat, můžete přijet“?
Viděl jsem na kolegovi, jak se mu rozzářili oči a mě vlastně taky.
„A kdy by se Vám to hodilo?“ zeptal se Milan.
„Klidně hned“ zareagovala obratně paní.
Kolega Milan si zapsal základní informace, proběhla příprava a už jsme seděli v autě, mířící k onomu domečku. Nacházel se v obci, kde jsem bydlel, pár domů od toho mého.
Po příjezdu a letmém „omrknutí“ domu, jsme si už profesně začali dělat obrázek o možné ceně. Domek malý, zvenku docela pěkný, menší pozemek, předzahrádka, stodola u domu, kousek od města. Jo, tak takové typy domů prodáváme rádi.
Po zazvonění nám otevřela moc milá paní ve středních letech, trošku nesmělá a představila se nám jako dcera majitelky. Pozvala nás dále, usadila do kuchyně a nabídla kávu, kterou jsme s radostí přijali.
Za malou chvilku přišla i paní majitelka. Starší paní, ale velice čiperná. Zářila z ní taková pozitivní energie, kdy se nám představila a nabídla nám slivovici. No tak, my z Moravy, ne že bychom si s paní nedali, ale přece jen, bylo dopoledne a čekalo nás ještě spousta práce, tak jsme s díky odmítli, s příslibem, že si spolu dáme všichni po úspěšném prodeji.
Slovo dalo slovo, nemovitost jsme prošli, ohodnotili, domluvili jsme si podmínky prodeje a sepsali smlouvu o spolupráci. Jako důvod prodeje nás dcera i maminka seznámili se situací, že dcera bydlí mimo město a nemůže tak často za maminkou dojíždět, přece jen už byla starší a nějaká ta pomoc je občas potřeba, tedy se dohodli, že po prodeji si dcera maminku vezme bydlet k sobě do velkého domu.
Dům jsme nafotili, začali inzerovat a vzhledem k tomu, že byla dobrá cena, lokalita i dům samotný, tak na sebe první zájemce nenechal dlouho čekat.
Prohlídku jsme si domluvili hned na další den. Po setkání se zájemcem u domu, nám otevřela paní majitelka a už ve vchodě nabízela panu zájemci kalíšek slivovice, dle svého srdečného zvyku. Moc pěkný zvyk. Proběhla prohlídka, paní vykládala, jak se jí moc z domečku nechce, ale dcera na tom trvá, tak jí vlastně nic jiného nezbývá. Paní byla velmi výřečná, ale ze srdce jsme se nasmáli u jejich historek, kterými nás celou prohlídku provázela. Prohlídka u konce, zájemce nadšený, z domu i z paní majitelky a dohodli jsme se, že si dáme do týdne vědět závazné rozhodnutí. Bohužel, po týdnu, zaznělo z úst zájemce rozhodnutí, že onen dům nebere, přehodnotil svůj názor a preferoval by raději byt. S barákem jsou starosti. No co, hledáme dál.
Asi po dalším týdnu nám volá dcera paní majitelky. „Dobrý den, tady Milan, jak se máte?“ slyším kolegovo nadšené pozdravení v telefonu.
„Maminka umřela…!“ ozvalo se bez pozdravu z druhé strany.
Ticho, chvíli zavládlo hrobové ticho.
Pak se kolega vymáčknul. „A…a..aha, ježíši to je mi lí…líto, upřímnou soustrast…“ lezlo z šokovaného Milana. Taky jsem byl upřímně docela v šoku, vždyť ještě před týdnem jsme s tou milou, upovídanou paní, která by mohla energii rozdávat, běhali po zahradě a smáli se veselým historkám.
„Děkuju, potřebuju abyste přijeli, musíme prodej zrušit“ požádala Milana dcera paní majitelky, a Milan samozřejmě přislíbil, že dojedeme hned odpoledne.
„Ty kráso, slyšel jsi to?“ říká mi Milan. „To je fakt smutný, zajedeme tam a prostě to zrušíme no“ pokračoval. „Mám koupit nějaký věnec?? Nebo kondolenci?? Nebo co se vlastně sluší??“ zoufale na mě civěl.
„Ne, zajedeme tam, zrušíme smlouvu a jedeme“ odpovídám mu.
Odpoledne jsme sedli, mírně zkroušení ze situace, do auta a vyrazili na schůzku. Pršelo, bylo takové divné ponuro, no den z tragického příběhu jak vyšitý.
Zaparkovali jsme autem před domem, na trávníku (není tam parkoviště) do rozbředlé hlíny.
Kolega zazvonil, já jsem stál za ním a po chvilce se otevřeli dveře.
Šok! Šok! Šok!
Údajně mrtvá maminka s roztaženýma rukama a úsměvem od ucha k uchu nás vítala se slovy: „Tož kluci to je dost, že jste přijeli. Dáte si slivovici?“ vyhrkla. Kolega, a to není žádný drobek, šokem udělal krok vzad a začal jít do mdlob se slovy „tyy voleee mrtvolaaa“. Já jsem ho, taktéž úplně vyvedený z míry, podepřel a narovnal zpět do polohy „stojím pevně na svých nohou“, byť to nebylo úplně snadné podepření a narovnání.
Čelisti nám spadly až na beton a po prvotním šoku, kdy kolega i já jsme se trošku vnitřně srovnali, jsme odvážně vkročili dovnitř domu prahnoucí po rozumném vysvětlení a doufajíc, že se snad jednalo o nedorozumění nebo snad jen přeslech v telefonu. S hrobovým tichem jsme si sedli ke stolu v kuchyni, kde mimo „mrtvou“ maminku, byla i její dcera, která nám tu tragédii oznamovala a její dcera, kterou jsme viděli poprvé.
„Co to má znamenat?“ vypadlo ze mě.
„No víte…víte..já jsem…“ začala pomalu mluvit s třepajícím se hlasem dcera majitelky „..já jsem…tedy my všechny jsme se domluvily, že domeček si nakonec nechá naše dcera, a chtěli jsme zrušit smlouvu a já…víte já jsem jen nevěděla jak to udělat a říct….stydím se…ale chtěla jsem ať to vyřešíme hned a nevěděla jsem jak vám to mám říct….“ pomalu to do nás ládovala s obavami v očích, jako bychom snad byli vrazi. Od začátku byla paní velmi nesmělá, ale toto??
Kolega ani já jsme se nezmohli na další komentář, vytáhnuli jsme dohodu o ukončení smlouvy, podepsali, beze slov se zvedli a pomalu odcházeli. „Tož ogaři fakt si se mnou nedáte“ na nás ještě u dveří houkla majitelka, držíc flašku slivovice a v druhé ruce štamprle. „Ne, ne…..hezký den a ….hodně štěstí do života“ vypadlo ze mě jen konsternovaně. Sedli jsme do auta, už ať jsme rychle pryč, a v té deštivé, podmáčené hlíně, kde jsme stáli, tak jsme zapadli. Motor řval, kola se točila, paní majitelka na nás vesele mávala a my vystresovaní z posledních pár okamžiků, zapadnutí a zoufalí, jsme měli jen jeden cíl – už být hlavně pryč odsud!
Nakonec, díky bohu, kola zabrala, zabahněné auto vyrazilo na cestu, s makléři, kterým snad tento příběh nikdo ani neuvěří, a mířilo pryč, daleko, daleko, pryč…..
Tomáš Bušek
605 543 750
