Sakra, ten dům je snad prokletý, říkám si, když se připravuji na prohlídku. Ach jo, proč zrovna dnes je tak super ošklivo. Nabízím totiž dům, kde jediným lákadlem je japonská zahrada. Tři jezírka s rybičkami, vodopád, automatické zavlažování, můstek s ostrůvkem. Ale teď v zimě? Zahrada ztratila svou krásu a vodopád je vypnutý. Teplota těsně nad nulou a slunce v nedohledu.
Prostě smůla….
Nabízím dům již celé léto. Prohlídek bylo habaděj, ale na konci je vždy velké NE. Důvod? Místo ložnic je v podkroví obrovská, nepraktická kancelář. Prostě dům pro normální rodinu k nepotřebě. Jenže, tentokrát je to jiné, přijdou ideální kupci. Prohlídka je na doporučení, lékařka s IT specialistou, který pracuje z domu. Těm se bude jistě „osobitá kancelář“ líbit. To prostě to musí klapnout. Věřím ve svou intuici.
A je to tady. Před domem vítám manželský pár s dvouletým chlapečkem. Páni, to je rodinka, říkám si v duchu. Paní je ledová královna, žádný úsměv, žádná emoce. Pán zas pro změnu vypadá jak hloupý Honza, který nic neví a nic se ho netýká. A malý klouček? Jmenuje se Vilík a v zimní kombinéze (která je o dost větší, než je obvyklé) připomíná kosmonauta. Ale co, nechávám předsudky stranou a vykročím do boje.
Prohlídku začínám na zahradě. A bohužel, rychle zjišťuji, že malý kosmonaut Vilík se rychle změnil na drzého mimozemšťana, který testuje vše, na co přijde. Mlátí do zdi klackem, dělá díry do trávníku a hází kameny do jezírka. Vadí mi to. Tajně zašlapuju díry v trávníku a očima hledám pomoc u jeho rodičů. Ovšem marně. Ledová královna zůstává ledově klidná a hloupý Honza pro jistotu zmizel v rohu zahrady. Tak mlčím a tiše trpím. Však, co by člověk neudělal pro dobrého kupce, že?
Najednou slyším: „Jé, ybičky“ a žbluňk! Otočím se a už vidím jen hlavu malého Vilíka, jak se plácá v hlubokém jezírku s rybičkami a lapá po dechu.
Lehce podlehnu panice. „Topí se vám dítě!“ zařvala jsem z plných plic a snažila se malého mimozemšťana ulovit. Ovšem ledová královna mne zarazila pohledem: „ To nemusíte, však on se vyhrabe sám“ a klidným krokem došla k jezírku. Odsunula zlomené zábradlí a s naprosto ledovým klidem počkala, až její dítě doplave „čubičkou“ v ledové vodě ke břehu. Pak mu lehce podala ruku se slovy: „Jsi dobrej, hlavu sis nenamočil“.
No, přiznám se, zírala jsem na to jako blbec. Čepici měl malý Vilík sice suchou, ale z rukávů a kalhot mu tekla voda proudem. Chvějící se, vykulený klouček zůstal stát u jezírka a matka klidně pokračovala v prohlídce zahrady. „Nechcete sehnat deku?“ nabídla jsem nesměle svou pomoc, ale z dálky se ozvalo: „To je dobrý, on vykape“.
Ovšem malý Vilík nevykapal. Stále dělal loužičky a tak na prohlídku do domu nemohl. Půjdeš do auta, rozhodla matka a začala synka, který drkotal zuby a postupně ztrácel barvu, svlékat do naha. „Máte náhradní oblečení?“ špitla jsem s jistou nadějí, že klučík se konečně zahřeje, ale ostrý pohled mne opět neminul. „ Jasně že ne, ale přece si nenechám zamokřit auto.“ Trhla ledová královna rameny a po zhodnocení mého zoufalého pohledu zasyčela: „Zahřeje ho pes.“
Prohlídka domu pak byla pro mne malé peklo. Myslela jsem jen a jen na nahatého Vilíka ve studeném autě a trpěla jsem za něj. Zatím co oba manželé si opravdu v klidu, velmi důkladně a opravdu velmi dlouho prohlíželi dům, já se nemohla dočkat, až půjdeme za Vilíkem.
Konečně jsme dorazili zpět k autu. Nedočkavě jsem nakoukla dovnitř. Na zadním sedadle ležel v sedačce nahatý Vilík a tentokrát byl mokrý i s hlavou. Zdá se mi to? Ne, nezdá. Byl celý od psích slin. Nad ním seděla velká doga a od hlavy až k patě ho poctivě olizovala svým velkým teplým jazykem.
Nasedáme, zavelela ledová královna. Hodila na Vilíka svůj zimní kabát a jen tak utrousila směrem k mému nechápavému pohledu: „No co, aspoň se kluk zahřál.“ A byla pryč.
Za chvíli mi pípla v mobilu krátká ledová zpráva: DŮM NECHCEME, NEVEJDE SE TAM KULEČNÍKOVÝ STŮL.
Vladimíra Hanusová
724 657 530
